Měl jsem za to, že generál Pavel je již z titulu své vysoké vojenské funkce opatrný ve svých výrocích, ale byl jsem nemile překvapen následujícím jeho tvrzením, otištěném 16.3. v Lidových novinách, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

To je tvrzení hodné nějakého novináře–začátečníka, který se chce zavděčit svému zaměstnavateli, ale ne stratéga, který se dostal až na nejvyšší příčky NATO. O postupu ruských vojsk na Ukrajině se dá říct leccos kritického (dnes si novináři a kdekdo mohou beztrestně pustit slovo na špacír, protože na kritické názory je u nás uvalena normalizační cenzura), ale naprosto ne, že by ruští velitelé volili taktiku spálené země. Tu oni znají ze Sýrie, ale jejich nasazení proti různým odnožím islámských teroristů mělo za cíl nedopustit, aby bojovníci Al–Káida, An Nusrá a další podobní hrdlořezové neproměnili obdělanou a zalidněnou zemi ve spáleniště. Ani boje ruských vojsk v Gruzii, které umožnily Osetincům a Abcházcům vyvázat se z tíživé závislosti na Gruzii, nevedly k bezohlednému ničení.

Také názor generála Pavla na cenzuru vyvolává, mírně řečeno, pochyby. Nevím si rady s jeho tvrzením, že slovo nemá neomezenou svobodu „šířit škodlivý obsah, který ohrožuje naši bezpečnost“. Díval jsem se do Ústavy ČR a do Trestního zákonníku, ale nikde jsem nenašel paragraf, který by definoval „škodlivý obsah, který ohrožuje naši bezpečnost“. Místo toho si dobře dovedu představit svobodné slovo, které by ohrožovalo vládu nebo koalici, která je právě u moci.

Zato článek „Rusové budou hnojivo pro naši černozem“ Tomáše Lánského (Dnes, 16.3.) mi doslova vyrazil dech. Nikdy jsem si nedovedl představit, že by se český novinář mohl dopustit takové hanebnosti, že by dal slovo jakémukoli Ukrajinci, aniž by je jakkoli kriticky komentoval nebo relativizoval. Poslyšme, co říká čtyřiadvacetiletý kybervoják Artěm: „Porazíme všechno. Žádná ultimáta nepřijmeme. Budeme podřezávat, škrtit, trávit a zapalovat vše, co přijde, aby Ukrajina byla zase naše.“ Živnostník Evžen z Nové Kachotky zase s uspokojením líčí, že mnohem víc mrtvých je na ruské straně. Mrtvoly ruských vojáků prý leží na řadě míst, aniž by je někdo odvážel. „Nakonec je to dobře. Stanou se hnojivem pro ukrajinskou černozem,“ loučí se Evžen s jízlivostí v hlase. Co říct k tomuto výroku, nad kterým zůstává rozum i cit stát?

Zažil jsem německou okupaci a válku, vím, že nebyla snad jediná česká rodina, která by nebyla postižena terorem, nedostatkem a bídou, ale nedovedu si představit, že by někdo po válce prohlásil, že by Němci měli být hnojivem pro naši zem. Ale Lánského to nerozhodí a s jistým zalíbením naslouchá, jak různí Ukrajinci vidí ruské vojáky. Pětačtyřicetiletá Natálie soudí, že ruští vojáci jsou “zombie, doslova oživlé mrtvoly. Tupě a krutě bez otázek plní rozkazy teroristy Putina“. Podle sedmačtyřicetiletého Alexandra „Rusové jsou debilové. Nezajímá je, kam raketu vypustí“. Jsou to „podvodníci“ a „hadi“. A zvlášť ho rozveselí „populární heslo: Putin je č...k“. V názorech Ukrajinců, s nimiž Lánský mluvil, převažuje přesvědčení, že žádná ultimáta, žádné usmíření není možné: „Půjde to jedině bez Rusů. Ti, kteří zůstali a nevymezili se proti Putinovi, budou muset odejít. Rusů je přitom asi 17 % obyvatel Ukrajiny.“ Rozumím tomu, že lidé pod bezprostředním šokem jsou s to říkat zlé a neslýchané věci.

Ale z reportáže Lánského vyplývá, že nikdo nebyl s to se zamyslet nad příčinami války, nad tím, jak k tomu došlo, že Putin poslal na Ukrajinu vojsko. Putin je prostě šílenec, a tím to končí. Nikdo se nezamýšlel nad tím, proč Porošenko odmítl plnit klíčový závěr Minské konference, která ukončila válku 2015, a proč se stal ruský Donbas a Luhansk po celých sedm let terčem neustálého ostřelování a bombardování, proč se Ukrajina úměrně s vyzbrojováním propadala do chudoby, až se stala vývozcem levné pracovní síly. Také si Lánský ani jeho Ukrajinci nepoložili otázku, proč v roce 2014, hned jen co dohořely pneumatiky na Majdanu, opustilo své domovy půldruhého milionu Rusů a přibližně stejný počet utekl do Polska, dokonce do země, s níž měli Ukrajinci velmi špatné historické zkušenosti.

Ti, kteří zůstali, zřejmě nepřemýšleli o tom, že příčinou té první vlny exodu byl právě Západem a domácími nacionalisty tolik vychvalovaná svoboda, jazyk, víra, armáda a tolik slibovaný blahobyt. Ten se nedostavil, někde se cestou z Ameriky a Evropy ztratil. Lidé přestali věřit, že se rozvířená hladina nacionalistických vášní, zájmů, vnějších vlivů a resentimentů uklidní. Nejsem si jist, zda dnes další miliony (tři, čtyři, pět?) vyhání jen válka. Mnozí ztratili jistotu, že je vlast, ocitnuvší se na nejnižší příčce chudých evropských zemí, bude chránit, že se doma poměry uklidní a že lidé, nerozeštvávaní různými domácími i zahraničními krysaři, najdou společnou řeč a porozumění.

Když jsem se seznamoval s Trestním zákonníkem, nemohl jsem přehlédnout § 355, který stanoví až dvě léta žaláře pro každého, „kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk nebo domnělou rasu“ a „kdo spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami nebo tiskem, filmem...“ Nevím, jak by soud tento čin hodnotil, jde–li o propagaci mínění někoho jiného, ale každý soudný čtenář ví, že novinář Lánský toto hanobení schvaluje. Jinak by jej nedal vytisknout dvoucentimetrovými písmeny roztaženými na půl metru dlouhém pruhu běžícím na dvou stranách novin.

Pokud se poohlédneme, jak se o Rusech hovoří v ukrajinských sdělovacích prostředcích, pak se nebudeme názorům Artěma, Alexandra, Evžena a Natálie tolik divit. Nedávno na 24. kanále televize se moderátor Fachrudin Šarachmil (očividně žádný Ukrajinec) přestal pod dojmem smrti svého kamaráda kontrolovat a prohlásil, že je třeba se poučit u Adolfa Eichmanna, který tvdil, že v rámci konečného řešení národnostní pohromy je třeba začít u dětí, a sám prohlásil, že si tuto radu bere vášnivě k srdci.

V německém tisku se objevila zpráva, že tvrzení o nacistech na Ukrajině je pouhé propagační heslo, použité Putinem jako záminka k vyvolání války. V Německu zřejmě nemají tak zdatné reportéry, jako u nás, a ruské noviny a televizi nepovažují za seriózní pramen informací.